Co kdyby malé děti mohly jíst, co by chtěli? Na tuto otázku chtěla v roce 1929 získat odpověď pediatrička Clara M. Davis. Studie, která by dnes už asi nemohla vzniknout:
Studie se účastnily 3 děti čerstvě odstavené od mateřského mléka. Z nich 2 po dobu půl roku a 1 po celý rok. Proč takovou studii nedělat na dospělých, nebo alespoň starších dětech?
S přibývajícím věkem je dítě stále více ovlivněné svým prostředím: - mají již vytvořené chuťové preference - je navyklé na určitý typ stravování - ví co je zdravé/nezdravé, povolené/zakázané - některé potraviny si začíná spojovat s určitými emocemi
Mohly sníst kolik chtěli. Na výběr měly širokou paletu rostlinných i živočišných jídel, včetně např. vnitřností nebo kostního morku. Nic průmyslově zpracovaného, žádný cukr ani např. výrobky z mléka (sýr, máslo, smetana). Vše připravené co nejjednodušeji.
Jídlo bylo na lžičce podávané ošetřovatelkami, ale až poté, co se kojenec po některém natáhl, nebo na nějaké ukázal. Nic se nenabízelo, nekomentovalo ani se neupoutávala pozornost k jídlu. Vše bylo v rukou dětí, které jedly dokud samy nechtěly přestat.
V prvním týdnu to vypadalo, že si děti vybírají víceméně náhodně, nebo podle toho jak se jim zdá barva nebo vůně. Některá jídla zkusily a vyplivly.
V dalších týdnech to už ale nevypadalo jako nahodilý výběr jídel. Chtěly konkrétní věci. A už nic neplivaly.
Všechny děti jedly téměř všechny typy jídel. Jedly syrové i vařené hovězí, mozky, kostní morek. Také jedly v podstatě veškerou zeleninu. Za zmínku stojí že na množství snězené zeleniny nejhůře dopadl hlávkový salát.
Jedly i všechny typy ovoce a obilovin. Základní pilíř kalorického příjmu pro každé z dětí ale bylo mléko. Zajímavost: Občas si daly i samotnou sůl. Prskaly po ní, někdy i plakaly, ale nikdy se jí nesnažily vyplivnout.
Bylo pozorováno, že tendence dětí vybírat si určitý typ jídla přichází ve vlnách. Někdy se nějakému typu jídla vyhýbaly, ale později se na něj naopak zaměřili. Zde příklad s masem:
Děti se vyprofilovaly jako všežravci. Každý den si vybíraly trochu jinou stravu. Někdy jedly více masa, jindy zase skoro pouze ovoce, zeleninu nebo obiloviny. Jejich vkus se často a nahodile měnil. Žádné z dětí během experimentu nejevilo známky nepohody nebo bolesti břicha.
Malý Earl H. na začátku studie trpěl křivicí, vyvolanou nedostatkem vitaminu D. Byl mu proto mezi jídla na výběr zařazen i tresčí olej. Earl H. si ho sám od sebe dával. A křivice se mu vyléčila!
Zhruba v době, kdy se jeho hladina vápníku a fosforu v krvi normalizovala, a kosti se začaly uzdravovat, pomalu začal upadat Earlův zájem o tresčí olej. Prostě na něj už neměl chuť.
Závěr studie je fascinující: Děti byly samy schopné si vybrat stravu v dostatečném množství a pestrosti, aby prospívali s dobrými nutričními výsledky a bez potíží s trávením. Earl H. byl dokonce schopný stravou kompenzovat svůj předchozí nedostatek vitaminu D.
Děti se nepřejídaly, nejedly jednotvárně, vyváženě kombinovaly různé zdroje živin. Vypadá to, jako bychom se rodili s podivuhodným citem pro to, co naše tělo potřebuje. Přičemž později o tuto schopnost přicházíme.
Jsou to ale pozorování jenom tří dětí a neměly na výběr nic co by bylo samo o sobě nezdravé... Vyvozovat z toho něco zásadního by bylo asi zavádějící. Ale je to zajímavé okénko do historie vědy. Odkaz na studii:
jamanetwork.com/journals/jamap…
